Jedna zkušenost z "Adopce na dálku"

     Nejen biologickým maminkám, ale i adoptivním maminkám z projektu "Adopce na dálku" děti dospívají a odcházejí do světa - za vzděláním, za prací, za partnerem...

     Nikdy bych nevěřila, že mě tolik zaskočí oficiální zpráva, ve které mi bylo oznámeno, že moje adoptivní dcera Chauramma z Indie získala stipendium ke studiu na univerzitě a tudíž je vyřazena ze seznamu podporovaných dětí. To znamená, že moje podpora pro tuto dívku byla úřadně ukončena. Ona už je schopna si svá studia hradit sama a finance jsou potřeba pro další děti, jejichž rodiče nemají ani na zaplacení základní školní docházky.

     Se svou adoptivní dcerou jsem se sice nikdy nesetkala, že přesto mohu říci, že jsme spolu navázaly velmi hezký, i když jen občasný písemný kontakt. Ráda jsem četla její dopisy, ozdobené vlastnoručně malovanými obrázky, ve kterých mi popisovala svoje rodinné prostředí, školu, farnost, svoje zájmy. Mívala jsem velkou radost z jejích fotografií, na kterých jsem mohla sledovat, jak roste a mění se z dítěte v půvabnou mladou ženu. Víc než deset let jsme si 3 - 4 krát ročně vyněnily dopisy a přání k Vánocům a Velikonocům.

     A najednou konec! Dopisy těmto dětem nejsou zasílány na jejich soukromé adresy, ale výhradně na adresu příslušného diecézního domu, který potom dopisy rozděluje a stejně tak jejich dopisy nám jsou odesílány z tohoto centra. Tím pádem s ní zřejmě ztratím jakýkoli kontakt.

     Už nebudu mít možnost sledovat její další osud, nedozvím se, jak se jí daří na vysoké škole, kde se chce kromě jiných oborů věnovat i výtvarnému umění. Mrzí mě to. Mrzí mě to víc, než bych si byla kdy ochotna přiznat.

     A tak mě s velkou dávkou nostalgie napadá, jak se asi její život bude vyvíjet dál? Co ji čeká? Bude šťastná? Bude si moci ve své zemi zvolit muže podle svého srdce? Bude se moci věnovat oboru, který vystuduje?

     Chci věřit a doufat, že bude mít šťastný život. Těší mě, že jsem alespoň trochu přispěla k tomu, že se z osmileté snědé okaté holčičky mohla stát vysokoškolačka, která si splnila svůj sen - studovat a učit se malovat.

     Adopce na dálku opravdu není jen o pravidelném posílání určité částky peněz. Člověk tam do té dálky posílá i kus svého srdce a začne toho človíčka na druhém konci světa mít rád a přát mu všechno dobré. I já z celého srdce přeji "své" Chaurammě jen to nejlepší. Byla mi nabídnuta možnost podporovat další dítě a tak uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dál. Na svou první adoptivní dceru ale nikdy nezapomenu - to vím docela jistě...