Dva zážitky, pro které dodnes nemám vysvětlení...

První zážitek se stal v létě na dívčím táboře. Prožily jsme krásné odpoledne v lese u vody. Nikomu se nechtělo odcházet, ale obloha nad námi se mi přestávala líbit a tak jsem zavelela k odchodu.

Cestou se trochu zatáhlo a v dáli slabě pohřmívalo, ale nic tragického. K cíli nám zbývaly asi 2 km, když se trochu zvedl větřík.

Popohnala jsem děvčata k rychlejší chůzi a uvažovala, že by bylo možná lépe se schovat do opuštěné, ale zachovalé stodoly, která už nebyla daleko - nějakých 500 m. Šly jsme po lesní cestě - po levé straně les, po pravé pár nízkých keřů a za nimi pole.

A v tom jsem strnula. Tam v lese "něco" bylo. Prostě jsem cítila úplně hmatatelnou přítomnost "něčeho", ale něčeho zlého a temného. Lesem se ozývaly zvuky, jako by někdo narážel klackem do kmenů stromů, ale nikde nebylo ani živáčka. Nejsem žádný strašpytel, v lesích jsem odmalička jako doma, ale teď mi naskočila husí kůže. Přikázala jsem děvčatům zastavit a chvíli jsme poslouchaly. Ony neslyšely a necítily nic...Po pár vteřinách se zablesklo, ale zvuk hromu nebyl nijak silný. Pokračovaly jsme dál a po malé chvíli jsme za zákrutem cesty narazily na obrovskou čerstvě ulomenou větev ze staré lipy. Zatarasila celou cestu a já jsem si v té chvíli uvědomila, že kdybychom se v lese na ten malý okamžik nezastavily, větev by spadla zrovna na nás... 

Věděla jsem že kousíček odtud je chata a jelikož před ní stálo auto, bylo jasné, že maitelé jsou zde. Zaklepala jsem na dveře a poprosila paní, která nám přišla otevřít, o přístřeší. Začalo totiž zrovna docela silně pršet. Paní ale byla velmi neochotná. Kdybychom byly banda výrostků, tak bych se nedivila, že se třeba bojí. Ale samá děvčata? Nechala nás stát doslova po okapem.  Že prý to už dojdem, že není tak zle a bouřka také není velká. Když jsem jí řekla o větvi spadlé na cestě, zakroutila hlavou a nevěřícně zavolala: "Táto, jdi se tam podívat! Co by kde padalo, nic jsme neslyšeli". Prostě nám nevěřila. Teprve když se "táta" vrátil, potvrdil jí naše slova a byl tak nějak "bledě zelený", milostivě nás vzala do verandy. Naštěstí déšt netrval dlouho a hřmění ustalo úplně. Vytřela jsem podlshu - aby po nás nezůstaly mokré šlápoty - a mazaly jsme domů.

Dodnes nevím, co jsem to v tom lese vlastně slyšela a vnímala. Ale bylo to zlé - když si na to vzpomenu, ještě teď se mi vybaví ten pocit zvláštního strachu. Ale zas na druhé straně - kdyby mě to nezaujalo, pokračovaly bychom v cestě a skončily Bůh ví jak... Že by se takhle projevil můj anděl strážný? Abych cítila takový temný strach? Takže opravdu nevím...

Druhý zážitek se stal také v létě - v autě cestou do jedné farnosti. Bylo to kolem deváté dopoledne, bylo jasno bez mráčku. Slunce jsem měla v zádech. Vyjela jsem na kopec a v tom mě zaujal velice zvláštní úkaz na obloze, který si neumím vysvětlit.

Přímo proti mě velké nebeské těleso - jako slunce, ale nechalo se něj dívat. Bylo jenom osvětlené, samo zář nevydávalo. Ale  blednoucí měsíc to nebyl. Myslela jsem, že je to nějaký zvláštní odraz, nebo snad zrakový klam. Pocit, který jsem při tom měla se nedá popsat...Nemohla jsem zastavovat, za mnou jela další auta. Po chvíli se k mému úžasu vedle tohoto tělesa objevilo ještě jedno, úplně stejné, jen trochu bledší.  Zírala jsem na to jak ve snu a když jsem konečně na rozšířené krajnici zastavila, abych si tuto zvláštnost prohlédla, obě tělesa zmizela.

Dodnes mi vrtá hlavou, co jsem to vlastně viděla, ale byl to úžasně silný zážitek. Člověk si uvědomí, jak je strašně nicotný proti nekonečnosti vesmíru...