Šimone - ty spíš?

     Křížové cesty - tedy výtvarná ztvárnění bolestné cesty Pána Ježíše jeruzalémskými ulicemi na Golgotu - najdeme nejen v našich chrámech, ale v poměrně velké míře i ve volné krajině. Kapličky, obrazy, sochařská díla - to vše je možné obdivovat na cestách po naší vlasti.

     Nejvíce na mě zapůsobila křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou. tady totiž nejsou "jen" jednotlivá zastavení. Tady je i Getsemanská zahrada se sochou modlícího se Krista a anděla držícího kalich utrpení.

     Opodál jsou sochy tří spících apoštolů. Ano, čtete dobře - spící apoštolové. To se opravdu hned tak někde nevidí. Petr sedí opřen o kámen a lidově řešeno "tluče špačky". Vedle ležící Jakub vypadá, že spí opravdu natvrdo a Jan pololeže, polosedě si rukou podpírá padající hlavu. Každý má na podstavci vyryté jméno, aby se návštěvníci nemuseli dohadovat, kdo je kdo...

     Pár kroků dál, docela ukryta v zeleni, je socha sedícího Krista v životní velikosti s trnovou korunou na hlavě.

     Odtud vede cesta do kopce a je lemována kapličkami s jednotlivými zastaveními. Na vrcholu kopce je kostel nazvaný Golgota. Uvnitř chybí jakákoli výzdoba. Jsou zde jen lavice, obětní stůl a oltářní obraz Ukřižovaného. Je to místo působící nesmírně smutně. Za kostelem je kaple "Boží hrob", která je zároveň i posledním zastavením.

      Přiznám se, že k sochám spících apoštolů jsem se vracela snad čytřikrát a prophlížela jsem si je mírně pobaveně. Jejich ztvárnění je tak působivé, že chvílemi máte chuť ulehnout do trávy taky.

     Ale pak člověka napadne - jak vůbec mohli spát? V takové vypjaté situaci? Řeknete si: to já bych nervozitou a napětím nezamhouřil oko...Myslím, že bychom dopadli úplně stejně jako apoštolové. Vždyť se jim tak často podobáme. I my býváme vlivem okolností unaveni, mnohdy nám chybí ta duchovní vzpruha, jiskra, impuls. Prostě něco, co by nás duchovně ospalé, zlhostejnělé a někdy doslova ubité oslovilo, dodalo sílu a radost, co by nám posvítilo na další cestu.

     Apoštolové měli Krista mezi sebou, měli ho na dosah a přece, řeknu-li to lidově, spali jako dřeva. Spali a nevěděli, že opodál v hrozných úzkostech trpěl Ten, kterého nazývali svým Mistrem a Pánem, se kterým tři roky chodili, kterého viděli konat zázraky.

     Myslím, že jejich spánek v Getsemanech se nechá vnímat i jako symbol našeho duchovního "spánku", naší nevšímavosti.

     My přece máme Krista také na dosah. Ve svatostáncích našich kostelů, v eucharistii. Máme ho na dosah ruky i v našich bližních. A přece často pospáváme - ať už vinou vlastní, či vlivem okolností, proti nimž jsme bezmocní a které nás ubíjejí a duchovně uspávají.

     Zvláště v postní době můžeme tedy prosit: Pane, pokud nás nacházíš spící, jako kdysi apoštoly, vztáhnu svou ruku, dotkni se nás a probuď naše ospalé smysly. Probuď naše duše k nové aktivitě, k novému zájmu. Ať jsme připraveni Tě v duchu doprovázet na Tvé křížové cestě a můžeme se s nově probuzeným srdcem radovat z Tvého slavného Vzkříšení.