Úplně obyčejná žena - a při tom tak neobyčejná...

     Ráda bych se podělila o vzpomínku na jednu ženu, jejíž život byl obyčejný a prostý, ale byl celý naplněný prací, službou, láskou a prostou, ale opravdovou a hlubokou zbožností.

     Jmenovala se Ludmila Opršalová, narodila se v Čekánově a svůj život prožila na faře v Chotěboři, Železnici, Jičíně a ve Vilémově. Ano - celý život měla jedno povolání: farní hospodyně. Na plný úvazek...

     Neprovdala se a od mádí následovala P. Františka Polreicha - svého bratrance . do všech farností, kam jej tehdejší církevní tajemníci překládali.

     V posledně jmenované farnosti jsem ji poznala i já. Mnoho let jsme tam s rodiči jezdili a máme na tyto časy krásné vzpomínky.

     Když se pan děkan s Liduškou na faru nastěhovali, měli před sebou velmi krušné týdny a měsíce. Jakž takž obyvatelné byly prakticky jen dvě místnosti v prvním patře. Kuchyň a pokoj pro kněze. Ostatní místnosti byly v dezolátním stavu a zaplňovalo je nejrůznější harampádí. Noví obyvatelé museli postupně vše vyklidit, v přízemí nahradit shnilé podlahy betonovými, provizorně zprovoznit prádelnu a koupelnu, aby bylo kde se umýt a vyprat prádlo. Jeden záchod v patře a druhý, který se musel zalévat kbelíkem, dole u sklepa. Chatrná okna, oprýskané dveře, jediná technická vymoženost byla pevná telefonní linka. Až dnes mi pořádně dochází: to byla skutečně evangelní chudoba se vším všudy...

     A k tomu ještě hospodářské budovy, ohromná zahrada a velký kostel, kde bylo práce opravdu "jak na kostele".

     Nevím, jak tito dva lidé zvládli tak obrovské množství práce. Velmi brzy sice chodili ochotní farníci, nabízeli pomoc a přiložili ruku k dílu, ale nejtěžší břemeno - jak organizační, tak pracovní, leželo na těchto dvou lidech.  A nebyli to v té době žádní mladíci - Lidušce bylo přes padesát a panu děkanovi o deset více.

       Liduška byla dříč. Od mládí zvyklá tvrdě pracovat se nezastavila před ničím. Třebaže měla práce až nad hlavu doslova od svítání do tmy, nebyla na ní vidět žádná nervozita či podrážděnost. Naopak. Byla stále veselá, usměvavá a dokázala ve svém okolí vytvořit srdečnou, rodinnou atmosféru. V kostele se starala o úklid, dala dohromady partu žen, které zdobily kostel květinami. Když bylo třeba, tak také hrála na varhany při bohoslužbách a při pohřbech. Obdivuhodné bylo, že se naučila hrát až ve svých čtyřiceti letech.

     Snad nikdo jí neřekl "paní nebo slečno Opršalová". Pro všechny byla prostě "Liduška". A lidé ji milovali. Pro její srdečnou, veselou povahu, pro její pracovitost a statečnost,s jakou se dokázala vyrovnávat s těžkostmi života a posléze i se svou vážnou nemocí.

     Časté návštěvy a brigádníky s úsměvem obsluhovala a poseděla s nimi v družném hovoru. Nikdo neodcházel z fary s prázdnou. Pro každého se našlo ovoce či zelenina ze zahrady, pár vajíček. Ale na oplátku také přinášeli návštěvy proviant na faru. Byla někde ve vsi či okolí zabíjačka? Bohatá výslužka putovala samozřejmě na faru. Z výslužky se zase dalo brigádníkům a tak si prostě všichni pomáhali navzájem.

     Ludiška měla prostou, ale pevnou víru v Boha, v Jeho milosrdenství a v jeho spravedlnost.

     Občas při různých příležitostech říkávala: "To mě Duch svatý osvítil, to mi Duch svatý pomohl". A myslela to se vší vážností.  Pan děkan k tomu někdy dobromyslně dodával: "Copak naše Lidka! Ta je s Duchem svatým jedna ruka!" 

     Liduška také občas fungovala jako "vesnický dohazovač". Ač sama svobodná, ráda seznamovala nezadané mladé lidi a docela se jí na tomto poli dařilo. Měla na svém kontě asi tři šťastná manželství, která pomáhala dávat dohromady.

    Po smrti pana děkana žila nějaký čas u své sestry a závěr svého života strávila na vlastní žádost v domově důchodců. Zdravotní stav se rychle zhoršoval a ona nechtěla být nikomu z příbuzných či známých na obtíž.

     Ale ona i tam byla spokojená. Nikdy v životě nedostala nic zadarmo, vše si musela tvrdě vydřít a tak teď byl pro ni úplný zázrak, že má bez svého vlastního přičinění teplé jídlo, vyprané prádlo, střechu nad hlavou. Že se nemusí o nic starat, konečně si může odpočinout od veškeré práce a bolavému, unavenému tělu dopřát klid.

     Nikdy nevedla žádné sentimentální, "pohřební" řeči. O posledních věcech člověka mluvila střízlivě a věcně. S hlubokou důvěrou říkala: až si mně Pán Bůh zavolá... Kdy to bude je v jeho rukou.

     Bůh si ji zavolal pár dní před Vánočními svátky LP 2001 a já jsem pevně přesvědčena, že slavnost Kristova narození prožívala v nebi..

     O některých lidech se říkává: ten musel jít rovnýma nohama do nebe. A právě taková byla Liduška...