Soukromá duchovní obnova??

Také Vás někdy mrzí, že léto - čas dovolených a prázdnin je pryč, zima na krku a vy jste zase nestihli jet někam na duchovní obnovu, exercicie, přednášky, či třeba "jen" na poutˇ?

Někdo možná namítne, že kdo chce, čas si vždycky udělá, zvlášť když se to týká víry a duchovního života. Ono to tak ale vždycky není. V práci vám prostě nedají dovolenou a můžete chtít, jak chcete a je vám to houby platné. Onemocní děti, vnoučata - samozřejmě v tom nejnevhodnějším čase a musíte všechny plány zrušit. Na potřebnou opravu v domě či bytě seženete řemeslníka, ale on může jen v tom termíny, kdy vy jste se už v duchu viděli na úplně jiném místě...Kdybyste se na hlavu postavili, nepomůžete si. Takovéto situace jistě potkaly mnohé z nás.

Já jsem letos stihla sice jen část programu na setkání žen v Rokoli, ale část velmi důležitou a hlavně pro každého aktuální a proto se chci o tyto poznatky podělit s ostatními.

Téma znělo: soukromá duchovní obnova - ano, či ne? Přednášející kněz nás ujistil, že to možné rozhodně je a právě v této přednášce nám chce poradit a ukázat, jak na to. Jak postupovat, když už konečně sice máme pár hodin volna,ale nemůžeme odjet někam na celý den či na více dní. Není to možná úplně ono - bez odborného vedení,ale pořád je to lepší než nic. Tedy - za splnění určitých podmínek.

Jednou z podmínek je, udělat si čas - alespoň na tři hodiny - na ztišení,přemýšlení, vnímání krás přírody...

Další podmínka - najít si vhodné místo a sice jinde, než bydlíme. Odejít dolesa,do klidného parku, k nějaké kapličce či kříži v polích. Prostě kamkoli, jen nezůstávat doma v bytě nebo jen na zahrádce u domu.

U tohoto bodu bych se ráda na chvíli zastavila. Máme třeba nejlepší předsevzetí, že sice zůstaneme doma, ale opravdu poctivě na celé půldne "vypneme" a bud eme se někde na lavičce v zahrádce či doma na oblíbeném místě věnovat jen duchovnu. Ale domácí prostředí prostě ruší. Ač to zní jako paradox, je to tak. Doma na nás totiž působí a ruší nás tolik faktorů, že si to ani neuvědomujeme. Najednou vidíme v rohu pavučinu, která tam ještě včera nebyla, tahle kytka je úplně suchá, záhony jsou samý plevel, na okně je šmouha a co to byla zase za ránu od sousedů? A tak by se dalo pokračovat... Prostě v domácím prostředí se jen těžko dokážeme odpoutat od každodenních povinností. Pokud půjdeme nebo pojedeme alespoň kousek někam jinam, obklopí nás jiné prostředí, které nemáme spojené s žádnými povinnostmi a pracemi. Odpoutáme se od od domácích záležitostí a díváme se na kraj jiným pohledem, nově vnímáme krásu třeba jen obyčejné kapky rosy v trávě, barvícího se listí... A na místě samém - ať je to u kříže v polích, v kapličce či v kostele,máme kolem sebe - pokud nejsme na místě úplně sami - nové lidi, nové tváře nesepjaté s naším životem tam u nás. Je to úžasná úleva, být alespoň na chvíli někde úplně "inkognito", být na chvíli pro lidi nedostupní a pokusit se naopak být plně "na příjmu" a k dispozici Tomu, za kým jsme přišli nebo přijeli.

Podmínka číslo tři je - vypnout mobil! Nebo jej alespoň nastavit na tichou volbu. Telefonáty z práce zásadně nebrat! Ty vadí a hodně. (Jednou jedinkrát jsem hovor z práce přijala, měla jsem po klidu a další dvě hodiny jsem měla co dělat a vyřizovat "hrozně důležité" pracovní záležitosti, které - jak se posléze ukázalo, vůbec tak nespěchaly a klidně by počkaly až do mého návratu). Není nic horšího, než když v kapli či kostele, nebo i venku třeba při pobožnosti křížové cesty, začne někomu na plné pecky vyzvánět mobil. je to vážně velmi nevhodné a hodně to ruší.

Pokud máme tyto základní podmínky splněné, můžeme se řídit dalšími radami a ty jsou následující:

Prosba k Duchu svatému. Vědomě pozvat Boha, aby tento čas byl s námi. V myšlenkách si projít uplynulé období - měsíc, rok...

Vzpomenout si na klíčové momenty toho období. Zda jsme v minulých událostech našli nějaklé osobní poselství, hlubší smysl. Jak jsme odpověděli na toto poselství, na zážitek.

Odpovědět si, jestli je něco, co jsme z minulosti ještě nedokázali přijmout. Zamyslet se, v čem byl v našem duchovním životě posun kupředu, či zda stagnujeme a proč.

Podívat se pravdivě na to, co se nepovedlo, co jsme zkazili. Odpustit tomu, kdo nás zranil. I my se máme pokusit "odpustit" (záměrně v uvozovkách - doufám, že ude správně pochopeno) Bohu, co na nás dopustil, čemu nerozumíme.

Poděkovat za prožité, i za to, co bychom si sami dobrovolně nevybrali. Podívat se do přítomnosti, co právě nejvíc řešíme, co s námi hýbe a zamyslet se, zda v tom nevidíme nějaké poselství či úkol.

Podívat se i do nejbližší budoucnosti, stanovit si rozumné (!) plány a cíle a přednést je před Boha.

Toto zamyšlení můžeme zakončit prosbou o sílu do dalšího období, modlitbou, vlastními slovy, děkovným zpěvem - tady se meze nekladou. Záleží na každém, jakým způsobem se chce před odchodem do reality rozloučit...

Na závěr přednášky nás kněz upozornil, abychom neočekávali po této miniduchovní obnově nějaké náhlé osvícení, mystický zážitek, viditelný či slyšitelný zásah shůry, hlahol andělských trub či nějaké podobné extra prožitky. (Pan farář měl kromě letitých zkušeností s vedením duchovních obnov i sympatickou dávku smyslu pro humor).

Cílem přece bylo, že jsme si duchovně a duševně odpočinuli, že jsme mohli svůj čas strávit s Pánem, oproštěni od každodenních povinností. Že jsme mohli načerpat novou sílu a energii do dalšího každodenního života. Tolik návod kněze a pár mých praktických poznámek :-)