Promiň, Václave...

Na úvod Vám položím otázku: znáte dobře svého křestního patrona?

Možná si řeknete, co je to za hloupou otázku - jistě že známe. Ale já teď mám na mysli, zda jej bezpečně poznáte v jeho - řekněme výtvarné podobě. Na obrazech,sochách, freskách apod.

A zase možná v duchu přikývnete - samozřejmě. To by bylo, abychom ho nepoznali! A vidíte - k mojí hanbě budiž řečeno, že já jsem svého křestního patrona, vévodu české země nepoznala!

Následující příhoda se stala již před mnoha lety, ale jak se blíží konec září a s ním svátek svatého Václava, vždycky si ji znovu připomenu. Ale abych to vzala od začátku...

Bylo - nebylo, dávno to bylo, kdy jsme byli s křesťanským skautských oddílem na letním táboře. On to nebyl tak úplně tábor v pravém slova smyslu. Od tehdejšího havlíčkobrodského pana vikáře jsme měli povolený pobyt na jedné venkovské faře, která byla již delší dobu prázdná.

Před nástupem bylo třeba faru navštívit, podívat se, co kde je, jaké jsou možnosti vaření, prostory na spaní, hygienu atd. A také byla slušnost kontaktovat paní kostelnici, aby byla o našem pobytu informována. Sice už o nás od pana vikáře věděla, ale pokládala jsem za nutné se s ní sejít ještě osobně. 

Tehdejší chotěbořský pan farář mi prokázal laskavost a jel se mnou. Byla jsem tomu ráda. Přece jen - s kněžským doprovodem to bude mít větší váhu. Jo, kdybych tušila...

Paní kostelnice si nás oba důkladně prohlédla od hlavy až k patě a poté nás podrobila doslova křížovému výslechu. Odkud jsme, co děláme, pana faráře se vyptávala, kde půspobil,které kněze v okolí zná... Pomalu chtěla vědět i velikost jeho košile :-)

Když nás dokonale a ke své spokojenosti vyzpovídala, ukázala nám faru a nezapomněla zdůraznit, že v ledničce má zásoby mešního vína a má lahvičky přesně spočítané. Snad si myslela, že bychom jí na něj s děvčaty chodily! Když jsem jí ubezpečila, že úbytek mešního vína opravdu nehrozí, tak se ochotně nabídla, že nám kromě fary ukáže ještě i kostel.

Byli jsme rádi a šli s důvěrou za ní netušíce, že je to další součást jejího stragetického plánu jak se ujistit, že jsme skutečněš těmi, za které se vydáváme - právoplatně vysvěcený kněz a řádná skautská vedoucí a ne žádné pochybné existence. 

V kostele bylo bohaté vnitřní vybavení, velké množství obrazů a soch. a právě na sochy se paní kostelnice zaměřila a začala nás zkoušet. Opravdu, čestné slovo!

"Tak když jste teda ten pan farář, tak který je tohle svatý? A tenhle?" Rozjela se, ukazovala na jednotlivé sochy a chtěla jména. Samozřejmě že se pan farář "chytal" daleko lépe než já, ale zase tak moc pozadu jsem taky nezůstávala. Ovšem svatou Scholastiku a svatou Helenu jsem neměla šanci poznat.

Všechno šlo dobře, až jsme se dostali poblíž hlavního oltáře a paní kostelnice ukázala na sochu světce. "No, a co tenhle?" 

Začali jsme sochu ze všech stran obcházet a šeptem se dohadovat, kdo by to mohl být. Paní kostelnice se našimi rozpaky viditelně bavila - div si radostí nemnula ruce, že nás (jak se říká) nachytala na švestkách. A pak vynesla svůj trumf: "To je přece svatý Václav!"

"Cože?!?" vypadlo z nás téměř jednohlasně. "Václav??" 

"Oni nepoznají svatého Václava!" - byla paní kostelnice téměř pohoršená. Pan farář z toho byl trochu "paf" a já docela v šoku. Jen jsem v duchu vyslala tam nahoru prosbu: "Václave, promiň..."

Já nosím jeho jméno a já ho nepoznám! No hrůza...

Jenže na naši obhajobu musím říci, že Václav to byl skutečně velmi netypický. Mužská postava zahalená v jakémsi bohatě řaseném plášti postrádala všechny atributy, které sv. Václav obvykle na sochách či obrazech mívá.

Na hlavě měl vysokou královskou korunu a ne obvyklou, vévodskou pokrávku hlavy. Neměl ani praporec nebo štít s orlicí, neměl přilbici, ani u sebe neměl dva anděly. Ani žádný kůň nikde poblíž. Někdy bývá zobrazován i s hrozny vína a s obilnými klasy,ale ani to tady nebylo. Tanhle Václav byl prostě jiný...

Socha byla umístěna dost vysoko a v kostele bylo poměrně šero a tak jsme si až pak všimli, že v ruce drží nějaký svitek a u jeho nohou stojí maličká maketa kostela - dle všeho staroboleslavského.

Ještě jsem si v duchu říkala, jestli to vůbec je Václav, jestli paní kostelnice nemá nějaké mylné informace. Ale její sebevědomé a hrdé vystupování vylučovalo každou pochybnost. Inu - stalo se.

A od té doby se v každém neznámém kostele, který navštívím, hned hrnu k sv. Václavu, pokud tam nějaký je a pečlivě jej zkoumám ze všech stran. A nejen jeho. Od té doby si více všímám soch a obrazů světců, protože někde se autoři opravdu vyřádili a vybavili světce atributy vskutku netradičními a netypickými.

A na závěr si dovolím drobné přátelské "rýpnutí": Jste předvědčeni, že vy svého patrona zaručeně vždy a za všech okolností poznáte? Nefanděte si přespříliš :-). Sochaři a malíři nás svými díly dokáží někdy opravdu pořádně překvapit. Ať pak nemusíte říkat jako já: Václave, promiň...