Články, úvahy, postřehy

Spadané listí...

31. 10. 2017 18:59

     Už je zase tady... Kam s ním? Je všude, kam se podíváte. Padá a padá a vítr ho rozfoukává do všech stran. Ulice, chodníky, travnaté plochy - vše je pokryté vrstvou listí a nezbývá než hrabat a zametat a stejně to za pár hodin není vůbec znát.

     Hodně lidí nemá rádo podzim právě kvůli neustále padajícímu a téměř všudypřítonému listí, které je potřeba stále znovu a znovu shrabovat a uklízet. Prostě - práce navíc.

     Ale jaký by to byl podzim bez tiše se snášejícího listí. Podzimní krajina je nádherná právě díky měnící se barvě listnatývh stromů. Listy opouštějící svůj strom jsou přece krásné - hýří spoustou barev a najdeme zde širokou paletu odstínů od zelené přes žlutou, oranžovou, hnědou, červenou... A žádný není úplně stejný. Liší se velikostí, tvarem, zabarvením. Neumím si představit, že by všude kolem byly jen jehličnaté stromy a nikde jediný lísteček. 

   Je zajímavé, že jak po zimě vyhlížíme první rašící lístky a máme z nich radost, protože jsou neklamným znamením toho, že jaro je opravdu tady, tak na podzim je to jiné. Listy vadnou, žloutnou, opadávají - a začínají nám překážet a vadit.

     Napadá mě takové přirovnání, že s lidmi je to podobné. Mladí, svěží, krásní lidé postupně zrají, stárnou, přibývá jim vrásek, uvadají... Každý zraje svým vlastním tempem, do jiného odstínu a tvaru.

     A mám pocit, že jako někomu překáží a vadí to staré, opadané listí, tak dnešní dravé společnosti překáží a vadí starší a staří lidé. Už kolem 50 - 55 let není šance sehnat práci, protože člověk v tomto věku už přece jen není tak výkonný, obtížněji se učí nové věci - zkrátka o tuto věkovou kategorii už nikde není zájem. 

     Co tedy s lidmi kolem padesátky, pětapadesátky, šedesátky? Mládí, síla a energie už jsou z větší části pryč a do důchodu je ještě hodně daleko. Nejlépe smést na jednu hromadu jako to spadané listí a vyvézt někam daleko...

     Proč najednou tolik pesimismu? To není najednou... S každým podzimem v přírodě přicházejí myšlenky i na podzim života. A ať chceme nebo nechceme, ten podzim života přijde jednou ke každému z nás.

    A mně se právě na podzim už hodně dlouho vždy vrací vzpomínka na ústřední motiv jednoho literárního díla, zpracovaného pro rozhlasové vysílání.

     Je to už spoustu let, co jsem slyšela jednu rozhlasovou hru. Nevzpomínám si, jak se jmenovala ani kdo byl autorem či podle jaké předlohy byla napsána. Přesně si napamatuji ani celý obsah děje. Ale na to podstatné, na to jádro si vzpomínám a dodnes mě při vzpomínce naskočí husí kůže.

     Hra v podstatě pojednávala o problematice starší a staré generace a řešila se zde otázka v pravdě "nerudovská" - kam s nimi? Tedy - kam se starými, unavenými, nemocnými lidmi, aby v mladé, prosperující a stále kupředu jdoucí společnosti nepřekáželi a nebrzdili ji. 

     V této hře byli lidé po dosažení určitého věku odesíláni na jinou planetu, aby tam dožili svůj život... Sice v komfortu, se zajištěnou zdravotnickou a sociální péčí, ale daleko, předaleko od svých drahých, od svého prostředí, v úplně jiné části vesmíru. 

     Dialogy byly napsány tak mistrně a přednes tak strhující, že mě úplně vtáhly do děje a prožívala jsem s těmi stárnoucími ubožáky jejich bezbřehý smutek a bolest z rozloučení, smutek z definitivního a neodvolatelného údělu.

     Staří lidé nebyli likvidováni fyzicky - byli se vší parádou nejmodernější kosmickou lodí přepraveni na jinou planetu, kde daleko od všeho co znali a milovali čekali na smrt...

     A to ne proto, že by se o ně společnost nemohla postarat, že by k tomu neměla prostředky. Důvod byl jiný. Stárnoucí a staří prostě zdržovali. Zdržovali rozkvět, pokrok a tempo na té blíže nespecifikované planetě. Zde nebylo místo pro staré, nemocné, pomalé...

     Při poslechu této hry jsem byla opravdu velmi mladá, snad něco málo přes dvacet, ale už tehdy se mnou její poselství doslova otřáslo. A dodnes si dokážu vybavit a s přibývajícími léty se mi stále častěji připomene ten strašný, skličující pocit, který se mě zmocnil a tu lítost, kterou jsem cítila nad těmi k odsunu odsouzenými chudáky.

     Jistě, hra byla tak trochu v duchu sci-fi, ale reality a hlavně důrazného varování v ní bylo dost a dost.  Starší a staré lidi sice (zatím) nevystřelujeme někam do vesmíru. ale v domácím, známém prostředí mezi svými nejbližšími moc starých lidí nezůstává. A v přeplněných domovech důchodců, v různých penzionech, nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných si ten starý člověk, pokud je alespoň trochu při smyslech, musí připadat také jako na jiné planetě, vzdálen tisíce světelných let od svých drahých, třeba že je to jen v sousedním městě.

     Jsou samozřejmě případy, kdy při nejlepší vůli není z různých závažných důvodů možné, aby starý, nemocný člověk trávil svá poslední léta a dny doma mezi svými. Ale to je zase jiná kapitola.

     Dovolím si zakončit tím, že budu citovat slova, která jednou pronesl papež František na generální audienci na náměstí sv. Petra: "Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé". A dále: "Staří jsou všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme."

     Ano - je to tak - v rozvité, krásné, rašící jarní přídodě ještě nepřemýšlíme o podzimu... Nad zelenými lístky ještě neřešíme otázku, co jednou uděláme se spadaným listím. Na to je spousta času. Ale pak, než se nadějeme, je tu najednou podzim... 

Zobrazeno 748×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio