Články, úvahy, postřehy

"Někdy je lépe člověku samotnému" aneb "zlatý celibát..."

12. 8. 2017 14:32

     Hned v úvodu doporučuji brát nadpis trošku s nadsázkou.  Šťastně zadaní a lidé žijící ve spokojeném manželství se na to budou dívat ze svého úhlu pohledu a možná se ohradí hned proti samotnému názvu článku. A budou mít do určité míry pravdu. Ale když ho dočtou až do konce, tak možná pochopí moje slova, která ze mě spontánně vytryskla po jednom nedávném zážitku. A jaký byl ten zážitek?

     Jedu si jednou brzo ráno řekněme z bodu A do bodu B. Dvě třetny poměrně dlouhé cesty mám za sebou. Projedu jednou vesnicí a najednou z polní cesty, na které stálo auto, vyběhne dívka, zuřivě mává a skočí mi div ne pod kola. Dupla jsem na brzdu tak, že kdybych nebyla připoutaná, tak si snad rozbiju hlavu o čelní sklo. Dívka vypadala hrozně. Evidentně rozrušená, uplakaná, roztřesená. Napadlo mě, že třeba mají problém s autem, nebo se jim stala nějaká vážná nepříjemnost a potřebují pomoci.

     Jestli prý jedu na Čáslav. Říkám že ne, že mám v plánu jet směrem na Ronov. Ona začala plakat a šourala se zpátky k tomu autu - za volantem seděl nějaký muž. Tak na ni volám, že můžu do Čáslavi zajet, že je to zajížďka jen kousek, - co potřebuje. V tom auto nastartovalo a to děvče začalo křičet: "Nech mi tady aspoň moje věci!" Ale řidič na to šlápl a ujel. Ta holka nešťastná tam zůstala stát - ubrečená, rozklepaná, bosá... jen v tílku a riflích.

     Tak jsem ji vzala do auta a říkám, že ji zavezu, kam bude potřebovat. A jestli jí ublížil, tak ji dovezu rovnou na policii nebo do nemocnice. Ale ona že ne, že se nemá jak legitimovat, že jí ujel se vším - doklady, peníze, mobil, klíče od bytu...

Tak se ptám, kde bydlí a jak se dostane domů, když nemá klíče. A že přece jen pojedeme na tu policii.       Řekla, že bydlí v Čáslavi s bratrem a ten že doma teď ráno ještě bude. Ptám se, jestli se schopná mě navigovat, kam přesně mám v Čáslavi jet. Sice byla s nervama úplně v háji, jen se klepala a brečela, ale navigovat mě zvládla.

Chvíli mlčky jedeme a já se ptám, jestli se s tím mužem pohádali? Prý ano. Tak říkám - to se stává, ale proto vám přece nemusel ujíždět se všemi vašimi věcmi. A ona na to - to teda nemusel a nemusel mě mlátit...Mně se udělalo úplně špatně. Tak do ní hučím, že ji opravdu raději zavezu do nemocnice. Za žádnou cenu nechtěla, jen prosila, ať ji odvezu domů a pořád se omlouvala a děkovala. A že jí to udělal schválně, že ujel s věcmi, aby zase musela přilézt... Opravdu použila tohle slovo. A že neví, jak se ho zbavit. Že jsou spolu pět let.                                                                                                         No nazdar...!

     Dojeli jsme šťastně až k bytovce kde bydlele, zvoníme na bratra - naštěstí byl doma. Tak jsem mu ve stručnosti řekla, co se stalo. A apelovala na něj, ať se sebere a vezme sestru buď do špitálu nebo na polici - to ať si řeší, jak uznají za vhodné. Chvíli na mě koukal jako "vyoraná myš", ale pak ztěžka polknul a pokýval hlavou, neschopný slova. Odjela jsem teprve, když si ji přebral a odvedl do bytu, ale ještě celou cestu z Čáslavi domů mi bylo opravdu všelijak...

     Bylo mi té dívky srašně líto. Tak líto, že bych nad ní brečela... Hezká, štíhlounká holčina a nechá se od mužského takhle týrat. Hrůza...! Co to je za život po boku takového člověka? Cestou jsem si říkala, než takovýhle vztah, plný násilí, strachu, citového vydírání, tak opravdu raději nic!

A tohle není ojedinělý případ. Mnohokrát slyším buď v práci nebo od různých známých, jaká mají lidé trápení, jak jsou vztahy plné násilí, jak muži své partnerky bijí a ponižují, kolik lidí je nešťastných ze špatné volby životního partnera.

    Jistě - na jednu stranu je člověk, který nežije v partnerském svazku, o mnohé ochuzen. To uznávám. Zvlášť pro ženu je to skličující. Nemít vlastní rodinu, muže, děti - to je velké minus a některá žena si ani neumí představit, že by žila sama. Já si zas neumím představit, že bych vydržela žít s mužem, který by se na mě dopouštěl jakékoli formy násilí. Že bych si nemohla svého muže vážit a musela se před ním třást strachy...

     Nepoznala jsem partnerský vztah. Vím jen, jak se žije bez muže, bez dětí... Neplánovala jsem to tak - prostě se to stalo.  Ale už několikrát v životě jsem si řekla - díky Bohu za moje nešťastné, platonická lásky, ze kterých nebylo nic... Možná jsem byla ušetřena mnohého velkého trápení, -kdo to může posoudit..?       To ví opravdu jen Bůh a já se dozvím možná jednou - tam na věčnosti, proč se různé události staly tak, jak se staly, či naopak - proč se nestaly. A jsem na to docela zvědavá...

    Na závěr z celého srdce přeji všem šťastným párům, aby jim to vydrželo. A ti, kteří mají nějaké vážné pochybnosti, ať raději včas přehodnotí svůj vztah. Aby jednou nezůstali stát doslova i v přeneseném slova smyslu na okraji cesty, obraní o všechno, bozí, polonazí... Jejich majetkem jsou v tu chvíli jen slzy a hluboká rána v srdci. A v takovémto případě opravdu není o co stát... 

 

 

 

 

 

Zobrazeno 17800×

Komentáře

Adler

O úskalích lásky pojednává knížka PSYCHOANALÝZA LÁSKY od Ignace Lepp.

SkoroPaladin

"Kohn, se mnou se něco děje - mně je strašně špatně". A Kohn odvětí: "Sára... komu je dneska dobře"...

Zobrazit 42 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio