Mezi námi varhaníky

     Onehdy jsem na internetu ze zvědavosti otevřela "Varhanické stránky" a hned v úvodu mě doslova "udeřil do očí" následující citát: "Být varhaníkem je životní styl". Ten, kdo to napsal nebo řekl, o tom zaručeně věděl své...

     To je totiž přesně ono, jak odpovědět na otázku, kterou si mnohý z nás varhaníků na malém městě či vesnici alespoň jednou položil. Proč to vlastně děláme? Proč nemáme volné neděle a svátky. Proč v zimě často cvakáme zuby v promrzlých kostelech, hrajeme někdy jen pro pár babiček a většinou na nástroje, které jsou kvůli nedostatku financí v havarijním stavu.  Pro odměnu a uznání určitě ne. Profesní postup nám také většinou "nehrozí"...

     Možná by se zde slušelo napsat, že to děláme pro "větší čest a slávu Boží". V té nejhlubší podstatě to tak jistě je... Ale budu upřímná. Jednak mně osobně by mi tato věta zněla jako fráze a za druhé - přiznávám se, že se zmrzlými končetinami a "hejlem" na nose si často na Boží čest a slávu opravdu nevzpomenu. Má největší vina - ale je to tak. Vidina teplých kamen a horkého čaje je prostě v jistých chvílích tak nějak blíž...

     Asi jsme prostě svým způsobem "blázni" (kolegové, kteří se do této kategorie nechtějí zařadit prominou). Je to už náš životní styl a kdyby se nám ho někdo pokoušel vzít a zakázal nám hrát, mnohé z nás by to vnitřně velmi zranilo.

     Že bychom to třeba právě v zimních měsících uvítali, že nemusíme zmrzat a jezdit od kostela ke kostelu po zasněžených a zledovatělých silnicích? Zapomeňte na to! Ani náhodou!  Chybělo by nám to na každém kroku. Už bychom to nebyli my. Nebyli bychom celí, úplní...

     A kde se v nás bere ta tvrdohlavá houževnatost, se kterou "táhneme svou káru dál?" Je to jistě určitý pocit zodpovědnosti, jakási stavovská čest a věrnost ve službě, kterou v sobě máme za ty roky zakořeněnou.

     Ale jsem přesvědčena, že na tom, že někde varhaník koná svou službu dvacet, třicet a více let mají velkou zásluhu také ti, kteří nás hře na varhany učili. Kromě techniky hry nám totiž dali i něco se sebe, ze svého nadšení pro věc, ze své poctivosti a oddanosti. dali nám to, co dělá z hráče na varhany opravdového varhaníka - mám na mysli varhaníka především srdcem, ne technikou hry, i když ani tato stránka samozřejmě není zanedbatelná.

     Myslím, že naši učitelé, sami varhaníci tělem duší, do nás dokázali zaset právě to "něco navíc", co nelze jedním nebo dvěma slovy pojmenovat. "Něco", s čím jsme úplně srostli, co v nás přetrvalo z mládí do zralého věku a zůstane to v nás až do smrti. Nejlépe se to asi opravdu nechá vyjádřit slovy "životní styl".

     Já jsem měla tu čest učit se několik let hře na varhany u P. Karla Břízy (kněze, vynikajícího varhaníka a hudebního skladatele) v Krucemburku. Byl to úžasný člověk a velice trpělivý pedagog. Převážná většina jeho žáků se varhanické činnosti věnuje dodnes. Někteří dokonce  na profesionální úrovni, jiní působí třeba "jen" ve venkovských farnostech.

     Nevím, jak se mu právě tohle povedlo. Nikdo z nás neskládat žádný slib, že bude "varhaničit až do roztrhání těla" a přesto, pokud je to jen trochu možné, zůstáváme na svých místech.

     Konkrétně P. Bříza byl pro své žáky velkým příkladem, když po mozkové mrtvici dokázal obrovskou silou vůle znovu rozhýbat prsty a opět usednout k varhanám... On nikdy nepoužíval žádná velká slova o tom, jak svým varhanických a pedagogickým působením slouží Bohu. On tím žil. Opravdově, s nasazením, s láskou. S láskou k lidem, k hudbě, k Bohu. 

     Takovýto zdravý varhanický životní styl bych ráda popřála všem kolegyním a kolegům, zvláště těm mladým a začínajícím. Aby dokázali svoje hraní na varhany brát jako hřivnu, kterou je třeba chránit, rozmnožovat a přinášet s ní radost jak sobě, tak i lidem kolem nás.