Vzpomínka na léto - dva postřehy

Léto je dávno za námi a to další v nedohlednu. Následující postřehy jsou sice z letní dovolené, ale obsahově nejsou vázány na roční období -  tak je snad mohu zveřejnit i teď v prosinci.  

Postřeh první

Horské pětitisícové městečko. Letní večer. Vcházím do kostela, za chvíli má začít bohoslužba. Udiveně se rozhlížím a ještě pro jistotu zkontroluji na hodinkách čas. Bohoslužba začíná za pět minut a my jsme tady jen čtyři! Nevěřím vlastním očím a najednou je mi v tom velkém, téměř prázdném kostele trochu úzko.

Než cinkl zvonek u sakristie, naše řady se rozšířily na osm lidí. Podvědomě otáčím hlavu na kruchtu a tam se svítí. Trochu mě povzbudí, že varhaník, devátý do počtu, bude i při tak malém množství lidí hrát.

Vchází kněz - ještě mladší člověk, tak v mém věku. A v tom téměř prázdném kostele se stane malý (velký) zázrak. Třebaže sedíme každý někde jinde a jsme roztroušeni porůznu po kostele, takový ten niterný, duchovní kontakt mezi věřícími a knězem je okamžitě navázán. Lidské teplo, laskavost a opravdovost, které z něj vyzařuje zasáhne i nás a vtáhne nás do dění u oltáře... Už nemám pocit, že jsem v takřka liduprázdném kostele.

Při homilii kněz, evidentně pečlivě připraven, káže se stejným nasazením, jako kdyby měl před sebou kostel plný lidí.

Po mši se dávám do řeči s paní kostelnicí a vyjadřuji své podivení nad žalostně malým počtem účastníků bohoslužby. Dovídám se, že některé dny je to ještě horší, pouze v neděli je prý téměř plný kostel. Všední dny jsou už leta letoucí pravidelně takhle slabé. Rovnám si to všechno v hlavě a loučím se.

Druhý den ráno jdu znovu na mši a tentokrát je nás jako apoštolů - přesně dvanáct včetně pana faráře a varhaníka. Tentýž den je ve večerních hodinách adorace a tak na ni jdu též. V setmělém kostele s ozářeným svatostánkem se nás schází pět...Kněz mezi četbou krátkých textů a chvílemi ticha zpívá adorační písně a bravurně se doprovází na kytaru. Ráda bych svůj hlas připojila k jeho, protože ty písně dobře znám, ale nějak to nejde. Pouze paní kostelnice si potichu brouká, ale já nemůžu a nemůžu. Tečou mi slzy a to se špatně zpívá...Při poslední písničce se konečně trochu seberu a potichu zpívám též.

Je mi smutno. Proč kněz, dle všeho velmi schopný, byl poslán na místo, kde je sice nádherná krajina, ale kde "lišky dávají dobrou noc"? Kde téměř nemá, komu by během všedních dní kázal, komu zprostředkovával svátosti. Jinde by své schopnosti a dary mohl uplatnit ve větší šíři.

Inu - nevyzpytatelné jsou cesty Páně a různé přesuny kněží k těmto nevyzpytatelným cestám zřejmě rovněž patří, protože jiné vysvětlení nenacházím. Jistě má tento kněz na starosti více farností a spoustu všelijakého papírování, ale ten každodenní kontakt s věřícími mu musí chybět. A často téměř prázdný kostel může působit i dost depresivně.

Takový kněz musí být opravdu pevně zakotven v Bohu a být pro své okolí v každém ohledu skutečně "druhým Kristem". Jinak by bylo nebezpečí, že se časem přikloní ke svodům tohoto světa - alkohol, ženy, peníze, a nebo že sice zůstane čistý a nedotčený těmito vlivy, ale zatrpkne, úplně se stáhne do sebe a své okolí bude ignorovat.

Jedinou útěchou v mých ne právě veselých úvahách je naděje. že třeba právě zde, v drsném podhorském kraji, má tento kněz od Boha dané své specifické poslání a že se pro někoho stane světélkem v temnotách a po čase se mu podaří přivést lidi blíž k Bohu i k sobě navzájem.

Postřeh druhý 

Ocitám se v bývalém lázeňském centru ve vesnici při toku řeky Ohře, rozhlížím se a mapuji si terén. Z dálky vidím unikátní dřevěný zastřešený most a hned naproti přes silnici kostel. Přidávám do kroku, abych se podívala zblízka. Most je v perfektním stavu, což se o budově chrámu Páně bohužel říci nedá. Postihl ho stejný osud,  jako většinu zdejších dříve honosných a výstavných lázeňských domů. Zdivo nepředstavitelně zchátralé, vytlučená okna, okolí zarostlé křovím a zanesené odpadky.

Na dveřích kostela je cedule z níž se při bližším ohledání dočtu, že mše sv. se zde slouží nepravidelně, většinou 1 x za tři týdny. Tak to mám smůlu, do termínu jsem se netrefila. Nakukuji klíčovou dírkou a vnitřek vypadá stejně špinavý a zanedbaný, jako je to zvenčí. Druhý den si udělám výlet do další vesnice podél proudu řeky. Podle mapy by zde též měl být kostel. Na místě zjišťuji, že je zde situace ještě daleko horší. Kostel, kdysi upravený v novogotickém stylu, vypadá velmi žalostně. Jedno okno není v celku a všechny vchody a východy jsou zazděné! Zřejmě aby se zabránilo vniknutí vandalů a dalšímu poškození už tak zničeného objektu.

Velmi smutný pohled. Tento kostel zřejmě přestal plnit svou funkci, nebyli věřící, kteří by sem přicházeli a tak bylo sáhnuto k tomuto opatření.  Kam asi zdejší lidé chodí na bohoslužby? Jezdí až do vzdálenějších měst a nebo zde věřící prostě nejsou? Těžko říci. Je mi z toho všelijak, ale putuji dál.

Navštívím městečko, které nese stejný název jako hrad, který se nachází na jeho okraji. Těsně u hradu je kostel a mám to štěstí, že je otevřený, protože za chvíli začíná bohoslužba. A věřte nebo ne - žádné příjemné překvapení se nekonalo. Pět lidí! Opravdu pět lidí se sešlo v tom velkém, tmavém kostele a tak se ani nesvítí, ani nehraje. Mše sv, se odbývá v šeru a tichu, "pět statečných" obsadí bývalou baronskou lavici v presbytáři, aby byli alespoň pohromadě. Mše svatá je odsloužena "v cuku letu" , za dvacet minut jsem venku, ani nemrknu.

A tak si říkám, že v našem kraji jsme na tom přece jen lépe, i když naříkáme, jak málo lidí chodí poslední dobou do kostela. I na vesnicích jsou o nedělích pravidelně bohoslužby, kostely jsou lépe udržované. Najdou se lidé, kteří se domluví na nejnutnějším úklidu, posečou trávu kolem kostela, přinesou květiny na výzdobu atd.  Věřte, není u nás ještě tak zle - přesvědčila jsem se na vlastní oči.