Tohle, prosím, neříkejme...

Onehdy jsem vyslechla ve vlaku rozhovor dvou značně rozčilených a rozezlených žen,- mohlo jim být tak kolem šedesáti. Ne že bych poslouchala cizí hovory, ale tyhle dvě tak "horlily", že se to prostě nedalo přeslechnout.

Nadávaly na všechno možné, od politiky až po počasí. A nakonec načaly téma, při kterém jsem začala "stříhat" ušima.

"Je to teď tak hrozné", povídá paní X paní Y. "V práci má takové problémy (zřejmě syn nebo někdo z rodiny) a jen proto, že je věřící. No, teď je to opravdu horší než za komunistů!"

Nemohla jsem do cizího hovoru zasahovat, ale po těchto slovech jsem málem vyskočila do stropu.

Co to ta ženská povídá? To se nebojí tohle vypustit z pusy? Takhle zacházíme s památkou mnoha našich předků, které přiznání k víře stálo život, zdraví, veškerý majetek, společenské postavení?

Měla jsem na jazyku otázku: "A paní, co mu kdo dělá? Zavírá ho někdo, bere mu střechu nad hlavou, mučí ho?"

Nemáme představu, co všechno lidé v minulosti vytrpěli a vůbec si neodvažuji položit otázku, jak bychom se v jejich situaci chovali my. Proto nemohu podobné řeči vystát. Když si člověk připomene události před 50. 60 lety, ty tisíce lidí pronásledovaných, vězněných, umučených pro víru, tak se ani nechce věřit, že tohle může někdo jen tak plácnout.

Vím, že v naší společnosti není zdaleka vše ideální, že jsme si mnohé představovali úplně jinak a na chvíli jsme věřili, že pravda, láska, čest a právo skutečně zvítězí. Bohužel - děje se mnoho nepravostí a zločinů, - stačí si pustit televizi nebo přečíst noviny a člověku z toho jde hlava kolem.

Ale pronásleduje nás dnes někdo pro víru? Žijeme snad ve strachu, kdy u našich dveří zazvoní pánové v dlouhých kabátech a odvezou nás nebo naše blízké neznámo kam? Odvlékají nás k výslechům, mučí nás někdo?

Můžeme se svobodně scházet k bohoslužbám, je možné zakládat různá církevní společenství, zájmové skupinky, nemocnice, školy. Můžeme se vzdělávat a navštěvovat nejrůznější kurzy. Mladí muži mohou bez překážek studovat na kněze, dívky a mladé ženy, které se cítí povolány k řeholnímu životu mohou vstoupit do kláštera.

A jestli se někdo někomu pro víru posmívá, nebo na to poukazuje v práci?

Myslím, že když je někdo s odpuštěním "moula" a "ťululum", bude mít v zaměstnání problémy, i kdyby byl ateista jako hrom. To není o víře, ale o spolehlivosti, o snaze se učit, o schopnosti vycházet s kolektivem.

Po pracovní stránce jsem už vystřídala kde co, ale ani za komunistů ani po revoluci se mi nestalo, že by se někdo jen slovíčkem otřel o mou víru. Nikdy. Aby to zase nevypadalo, že jsem byla pořád jako v bavlnce. Tak to vážně ne. Ve školních letech jsem si užila posměchu až až: levák, věřící, brejlatá, nešikovná, totálně tupá na matiku...Ale na střední škole a ani pak v dospělosti v práci už jsem se s posměchem kvůli víře nesetkala. A o mé příslušnosti k církvi se všeobecně vědělo a ví. Pokud to někoho z kolegů či nadřízených překvapuje, nedává to najevo. Spíš se mě občas lidé na různé věci ptají - ale žádné negativní reakce jsem nikdy nezaznamenala. A pokud by se nějaké nejapné narážky vyskytly, myslím, že bych si uměla poradit:

"Jsem věřící - vy s tím máte nějaký problém? Vadí to nějak ve vykonávání mé práce? Ne? Tak není co řešit. A hotovo!"

Možná, že jsem jen měla štěstí na lidi, nebo je to mému okolí prostě fuk - i to je možné. Netvrdím, že někdo i dnes nemůže mít kvůli svému náboženskému vyznání problémy. Vím, že jsou lidé, kteří víru zesměšňují a svému kolegovi či podřízenému mohou pěkně ztrpčovat život. To se ale potom ten dotyčný musí naučit bránit, diskutovat, argumentovat a není-li jiná možnost, odkázat posměváčky sice slušně, ale se vší rozhodností do patřičných mezí. A to může být pořádná makačka - to uznávám.

Ovšem přirovnávat případný posměch či nepochopení v kolektivu k nelidským a zločinným praktikám totalitního režimu mi připadá jako rouhání.

Svatrý Pavel v listu Římanům píše: "Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk, nebo pronásledování..." Ten text jistě všichni znáte.

"Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval."

Naši předkové svými životy a oběťmi dokázali pravdivost těchto slov. Zdánlivě umlčeni a poraženi opravdu zvítězili.

My, díky Bohu, nejsme vystaveni podobným zkouškám, ale i tak můžeme slavit svá malá vítězství - povznést se nad posměch, pohrdání či nepochopení a s vděčností myslet na ty, kteří za víru položili to nejcennější - svůj život.