Nesuďte...

Před časem jsem se v jedné farnosti seznámila s mladičkou ženou - mohla by být co do počtu let moje dcera. Slovo dalo slovo a docela jsme se spřátelily. Ona se přistěhovala z jiného kraje a začala celkem pravidelně chodit do kostela, ač doma prý moc často nechodila. Svěřila se mi, že má nevěřícího partnera, který s ní do kostela chodit odmítá, ale jí samotné v návštěvě bohoslužeb nebrání.

Už tehdy mě velmi zaujala svou důvěrou v Boha - že mu svěřuje jejich vztah a věří, že Bůh sám se dá i jejímu partnerovi poznat.

Netrvalo dlouho a přišla do jiného stavu. Trápilo ji, že partner sice děti chce a chce s ní žít, ale o svatbě nemůže být ani řeč. Ale nechtěla ho k ničemu nutit.

A tak často v kostele plakala, modlila se a byla ráda, když se mohla trochu vypovídat ze svých starostí. Přestavovali dům, při tom partner byl věčně v cizině na montážích a na ní visela starost o všechno. Tušila jsem, že jejich vztah zdaleka není ideální a ona postrádá mužskou oporu.

Ale pro mě, praktikující katoličku, je až zahanbující, jak ona vše svěřuje Bohu, jak pevně věří a doufá, že ji nenechá bez pomoci. Takovou velikou, ryzí, čistou důvěru jsem opravdu snad ještě neviděla. Tu pevnou víru, že Bůh chce pro ni to nejlepší a že i když se to třeba někdy jeví docela jinak, On ví, proč to dělá.

Je si plně vědoma toho, že není v pořádku, když žije s mužem na"psí knížku", když nemůže přistupovat ke svátostem. Ale jsou tu děti (porodila dvojčata), které miluje nade všechno a pro které  chce vztah udržet.

Jistě by ji někdo odsoudil, že je pokřtěná a zná desatero i církevní přikázání a tak by se podle toho měla řídit a svůj život dát do pořádku. I v té jisté farnosti se občas ozývaly hlasy typu - co chce v kostele, když žije tak, jak žije. A na vesnici se samozřejmě všechno ví a hlavně se ví, co by jak měla a neměla dělat a jak se chovat.

Je mi jí upřímně líto a zároveň má můj velký obdiv, když ji vidím, jak jako poslední v řadě lidí jdoucích k sv. přijímání přistupuje před kněze a nechá si udělat křížek na čelo...

Vím, že se s ním o své situaci několikrát radila a děti má pokřtěné.

Proč to vlastně píšu? Abychom si dali pozor, než někoho odsoudíme.  Je velmi snadné člověka zkritizovat, že žije tak nebo onak. Ale do srdce a duše nikdo z nás tomu druhému nevidí. A možná právě ti, na které se naše kritika snese, by nás, žijící správně"dle pravidel a norem" mohli v mnohém zahanbit.